Maskoti

Mé jméno je Žabuz a jsem takový roztomilý žabák. Každé ráno si dávám kvákací rozcvičku, poté si k snídani chytnu nějakou tu mouchu, a když ne, tak se alespoň napiju mouchového džusu. – MŃAMKA! Mými nejlepšími kamarády jsou pes Rek, hroch Hro a uličnice Ušanda. S těmi si každý den užívám spousty legrace! Jednou jsme šli na výlet a představte si, foukal tak silný vítr až nám Ušanda odletěla! Naštěstí to, ale dopadlo dobře. A nebo třeba takhle jednou Rek… No víte co, já Vám je raději představím všechny popořadě.

Pes Rek je rozený štěkač, když ho někdo naštve, tak se tak hlasitě a hrozivě rozštěká, až z toho naskakuje husí kůže. Ale nebojte se, nikdy nikoho nepokousal, protože uvnitř je to hodný psík, jež má nejraději škrabání za uchem nebo lechtání na bříšku. Kromě nás čtyř se tento chlupáč také kamarádí se svým plyšovým kamarádem – Punťou, kterého našel jednou tak povaleného na ulici. Ihned si padli do oka a tak ho Rek vzal domů, vykoupal, odblešil a začal se s ním mazlit a hrát. Od té doby s ním každý den usíná. Jednou se mu však jeho plyšový přítel ztratil. To bylo panečku vytí… Nakonec ho však našel zapadnutého za postelí, takže všechno dobře dopadlo!

Mým věrným kamarádem je také hroch Hro. To je opravdový rváč, má velké svaly a každý se ho bojí. Ve skutečnosti je to ale dobrák od kosti, vtipálek, co nezkazí žádnou legraci. Jeho velký nos, připomínající frňák od prasátka umí vydávat nejen zvuk HRO, HRO, kterým je proslulý, ale také umí napodobit různé zvířecí zvuky. To jednou se naučil zvuk kočky, a když ji tak jednou předváděl, běžely kolem tři myšky s kouskem sýra, ty se však tak lekly kočičího mňoukání, až ten sýr pustily a utíkaly do svých myších děr.

No a nesmím také zapomenout na mou kamarádku Ušandu, ona není zvířátko, jak předešlí mi kamarádi, ale je to ufon, kterého tady před několika lety ostatní zapomněli, když tu byli na školní exkurzi z Měsíce. Tehdy tu nikoho neznala a shodou náhod, když tak hledala kamarády, narazila na mě. Jako na potvoru zrovna začalo pršet a tak nám nezbylo nic jiného než se někam schovat. Tak jsem ji vzal s sebou domů, no a jí se u mě tak zalíbilo, že už u mě zůstala. Samozřejmě se pokouší stále spojit s domovem, ale bohužel expedice, která tu z měsíce byla, přiletí zase až za dvacet let, takže musí do té doby počkat.

 

Texty Jakub Gloza, ilustrace Petra Vybíhalová.

Uložit

Uložit